Ochrana přírody

Nedávno jsem se vydala pozdravit les a nabrat vodu ve studánce. Miluji přírodu. Cítila jsem, že mě volá a taky, že i já potřebuji ji.

Cestou tam jsem si broukala písničku Chválím tě Země má…

..až mi hrkly slzy do očí dojetím nad tou silou a krásou přírody s vědomím, že i já jsem její součástí a vzpomněla jsem si na poslední meditaci, ve které ke mně Matka Země promlouvala. 

Za studánkou byla cesta, kterou jsem ještě neznala…Šla jsem ji prozkoumávat a nacházela odpadky. Vše, co jsem nasbírala, vyhodila jsem do pytle připevněného k altánu u studánky. Nabrala jsem vodu a vracela se domů. Cestou jsem potkávala lidi se psy, dětmi, chataře…Ptali se mě, kde jsem byla a tak jsem jim pověděla o mé dnešní vycházce a o nacházení odpadků, o tom, že nechápu ty, co to dělají, ale že mám z toho sběru velkou radost, že jsem přírodě odlehčila. Pánové chataři byli rozhořčení, jací lidé jsou a říkali, že oni v chatařské lokalitě mají přistavené kontejnery a stejně to bývá rozházené všude kolem nich. Taky jsem se neubránila obavám, aby tam nepřibyly další odpadky a když už tam ten pytel na odpad někdo dal, tak aby ho taky odvezl. Ale co, žádné strachy. Nebylo by ale marné nosit s sebou vlastní pytel na odpadky, alespoň bych to nemusela tahat v holých rukách, přemýšlela jsem a přitom jsem si vzpomněla na oddíl kosteleckých skautů, o kterých vím, že to ještě před lety byla jejich činnost. Jak to mají teď, nevím. Pravdou je, že ještě když jsem pravidelně běhávala, hodně odpadu jsem vídala kolem silnic v járcích, obzvlášť v tuto dobu na přelomu zimy a jara, kdy jde všechno vidět a není ještě obrostlé zeleným. Vzpomněla jsem si i na své dětství a na mého staršího bratra, který s kamarády chodíval čistit pramen Malšinky za střelnicí v Kostelci. I tady to pak dělali skauti. Dnes se na očistě pramenu podílí můj mladší bratr s mým starším synem a se svými kamarády a kolegy – kosteleckými dobrovolnými hasiči. Taky se ale některým jedincům zachtělo a udělali kolem pramene nepořádek. Dokonce zlámali lavečku, která tam byla, aby si návštěvník mohl spočinout, když tam zavítá.

Pár dní od procházky lesem jsem s mladším synkem byla nakupovat a byly jsme svědky toho, jak jeden tatínek vezl dítě v košíku, které upustilo přesnídávku ve skle na zem. Maminka dítěte se dala do sbírání střepů a tatínek jí napomenul, že přeci to nebude sbírat, a že „oni“ si to uklidí. Stáli jsme s nimi ve stejné uličce, asi dva metry od nich a vybírali si své zboží. Naše zraky se potkaly, tatínek se usmíval, dělal jako že nic a já nevěřícně koukala. Mrzelo mě pak, když jsem je ještě viděla u druhé pokladny a oni mě, že jsem jim něco neřekla, protože jsem si vzpomněla právě na nedávnou procházku lesem, kde jsem nacházela odpadky a zamýšlela se nad tím, co za lidi to jsou, že je napadne odhazovat odpad. Takoví lidé, co jsem viděla v obchodě na vlastní oči, to jsou pak ti, co to v tom lese a jinde dělají, říkala jsem si. Ano, může to být jen domněnka, třeba se jim to stalo poprvé a jinak to prostě neuměli. Mně k tomu ale napadlo téma – ODPOVĚDNOST.

Ještě do nedávna jsem zůstávala v poklidu, když kolem mě lidé nadávali např. na to, že někdo nedodržuje dopravní předpisy apod. Zaměřená na svůj život, divila jsem se, že se rozčilují a vynakládají energii ven místo toho, aby ji směřovali k sobě a k práci na sobě samých. Došla jsem ale do fáze, kdy cítím říkat nahlas svůj názor, když vidím nějaké nepravosti. Čím dál víc si uvědomuji, že tu nejsem jenom já a můj život, ale že jde o budoucnost nás všech. Je na čase se ozvat. Ono to třeba zní jako klišé, ale ke mně to teď v poslední době tak přichází a já to vnímám jako součást svého vývoje a dokonce jako svůj úkol – napsat to sem. Být darem světu.To jest být prospěšná všem. A to bylo sdělení od Matičky Země.

A tak mě přichází napsat sem ještě, že já osobně vnímám lidi, kteří odhazují odpadky jako ty, co jim chybí LÁSKA. A možná dokonce až nenávidí svoji matku, ženu. Jen člověk, který nemá rád sám sebe, nemá pak rád ani to okolo. Nemusíte souhlasit, je to můj svobodný názor tak jako všechno zde na tomto webu uvedené.

Jenže my jsme teď v době probuzeného vědomí a o to víc máme možnost vidět a měnit vzorce svého chování, pokud nejsme spokojeni a nacházet své vlastní hodnoty. Trvalo mi než jsem došla k tomu, že aby člověk miloval druhé, musí nejdřív milovat sám sebe. Umět dávat, ale taky brát. Mít rovnováhu v přijímání a dávání na všech rovinách.

Své poznání a zkušenosti předávám dál prostřednictvím práce s klienty. Jsem komunikačním kanálem a zasévám jako Muž, který sázel stromy.

Druhé nezměníme, pokud chceme něco změnit musíme začít u sebe. A pak nejdůležitější je způsob jakým umíme sdělovat svou nelibost. Pokud je to ze vzteku, sklidíme zase jenom vztek, ale když se to umí podat s láskou, jó, panečku, to se pak dějí věci! Zabírá to:-).

Potvrdilo se mi to nedávno v komunikaci s lidmi, kteří pravidelně postávají u marketu, pokuřují a pak je okolo plno vajglů. Nevím, kteří z nich to dělají. Když jsem tak jednou kolem nich šla, už bych je jen pozdravila jako obvykle a šla dál, ale něco ve mně se chtělo vrátit a říct jim toto: „Prosím vás, ještě si říkám, když tu vidím ty vajgly, nevíte, kdo to tu odhazuje? Myslíte, že by to šlo házet tam do toho popelníku?“ A oni mi řekli: „My, paní, ne, ale my jim to řekneme.“ A já na to: „Děkuji vám.“ Měla jsem radost, že jsem jim to řekla a z toho, že byli přítomní a byly schopní mě vyslyšet.

Když jsem šla z práce, všimla jsem si, že většina vajglů z trávníku i z chodníku zmizela:-)

Kéž bych to tak uměla pokaždé, pomyslela jsem si s úsměvem.

Na další návštěvě lesa, minulý víkend, jsem si uvědomila, že mám v kapse mobil a tak vznikla tato koláž z fotek s nasbíraným odpadem a malou houbičkou uprostřed s názvem „OCHRANA PŘÍRODY“.

koláž les

Zkusme, až půjdeme zase do přírody, myslet na to, že když od přírody umíme brát, tak bychom jí měli taky dávat! Ale ne ODPADKY, se kterými si sama neporadí! A poděkujme jí, že se s ní můžeme spojovat, kochat se její krásou a léčit se s ní.

Když se špatně stravujeme, nebo když máme negativní myšlení zanášíme si tělo jedy, se kterými si tělo těžko radí. Je dobré provádět očistu těla, ale i ducha. Ne nadarmo se říká, že „ve zdravém těle, zdravý duch“ a já jen dodávám, že to funguje i obráceně. Když je dobře na duchu, je dobře i na těle. Když jsme pak nemocní, dát si na rychlou úlevu prášek neřeší příčinu vzniku bolesti, nemoci. Většinou jde o dlouhodobější zátěž a o ignoraci kontrolek. Nápravy jsou pak dlouhodobé a proto je dobrá pravidelná péče a prevence. Tak je to s naším organismem.

Naše Země je jeden velký organismus a potřebujeme se navzájem.

s láskou k Zemi

Saša 

 

Tento článek lze nekomerčním způsobem šířit v originální podobě s uvedením jména autora a aktivním odkazem na stránky www.alexandralungova.cz včetně této poznámky.

Napsat komentář